Na konci minulého roku jsme si připsali významné vítězství - u Ústavního soudu se nám podařilo vyhrát případ klienta, který byl podveden při koupi nemovitosti a nyní hrozilo, že by měl ještě platit za její užívání.
Náš klient koupil před dvaceti lety za 5 milionů korun nemovitost, v níž si zřídil truhlářskou dílnu. Nevěděl ovšem, že prodejce není skutečným vlastníkem celé nemovitosti. Dům totiž v předchozích letech třikrát přešel z jednoho vlastnictví do druhého, přičemž všechny smlouvy kromě té úplně první, kupní smlouvy od státu v raných devadesátých letech, měly nepřesně uvedenou kupní cenu. Soud o tom rozhodl v roce 2008 a potvrdil, že podle práva dům stále patří firmě, která ho před lety koupila od státu.
Takže konec truhlářské dílny, konec práce pro dvacet zaměstnanců, dům se přepisuje zpět na firmu a náš klient získává jen malou finanční náhradu, o řád nižší než cena nemovitosti. Tehdy ovšem ještě nebyl našim klientem, Frank Bold advokáti případ převzali teprve později.
Společnosti, které se ve vlastnictví domu vystřídaly, mají jedno společné - pana jednatele. Ten figuroval ve všech společnostech, které dům popořadě vlastnily. Podle policie věděl o neplatnosti kupních smluv, řetězec falešných prodejů byl pravděpodobně od začátku úmyslný. Případ pro něj skončil velmi dobře, neboť skupina firem propojených jeho osobou získala jak nemovitost, tak peníze z jejího prodeje, snížené jen o malé odškodné.
Případ jsme převzali ve fázi, kdy se obě strany dostaly do sporu podruhé a věc doputovala až k Ústavnímu soudu. Jednatel podal na našeho klienta žalobu kvůli tomu, že nemovitost užíval i poté, co soud rozhodl že není jejím vlastníkem. Požadovanou částku žalobce vyčíslil na půl druhého milionu korun. A soud mu dal za pravdu. Jak je to možné? Zjednodušeně řečeno, soud nepřihlížel k tomu, co se mezi oběma stranami událo předtím, a vycházel z jednoduché úvahy: kdo neoprávněně užívá cizí nemovitost, ten se bezdůvodně obohacuje.
Náš klient se s takovým závěrem soudu nesmířil, následovalo odvolání a několik dalších soudních slyšení, než Ústavní soud konečně rozhodl ve jeho prospěch. Podle Ústavního soudu se soudy v procesu opakovaně odmítaly zabývat otázkou tzv. dobrých mravů. Tedy zda neodporuje dobrým mravům uložit náhradu bezdůvodného obohacení člověku, který byl bez vlastního zavinění připraven o dům firmou, která je personálně propojena s žalobcem a dokonce mu ještě pořád dluží odškodné. Ústavní soud proto vrátil případ zpět k soudu první instance. Pro našeho klienta je to velké vítězství. Stojíme však opět na začátku...